A jak to vidí studenti?

Setkání s režisérem Václavem Marhoulem bylo především inspirativním vhledem do procesu tvorby a přemýšlení o filmu jako o prostředku sdělení. Nejvíce mě oslovila jeho otevřenost vůči hledání pravdy v příbězích, které vypráví, i když je cesta k ní složitá. Bylo patrné, že film nevnímá jen jako umění. Z besedy si odnáším respekt k trpělivosti a odhodlání, které jeho práce vyžaduje. Zdůraznil, že člověk má věci zkoušet, protože nejhorší, co může nastat je, že se to nepovede.

Musím říct, že mě překvapilo, kolik toho za svůj život Václav Marhoul zažil. Začátek besedy věnoval svému studiu na střední škole, kde panovala přísná hierarchie a naprosto brutální šikana byla na denním pořádku. Václav Marhoul ve spojení s touto zkušeností zdůrazňoval, jak je důležité nebát se postavit za slabší a nemít morálku nízko. Bylo inspirující poslechnout si takovýto příběh a vědět, že se to opravdu dělo, že to není jen na filmovém plátně. Kromě toho se jen tak mimochodem zmínil, že byl na vojenské misi na Blízkém východě a že se ho nejednou pokoušel někdo zabít. Akce předčila mé očekávání, protože zdaleka nebyla řeč jen o nějakých filmech.

Včerejší beseda mi rozhodně přišla zajímavá. Dozvěděli jsme se spoustu zajímavých informací o životě za socialistického režimu, ale i o práci ve filmovém prostředí. Ocenila jsem, že nešlo čistě o předávání faktů, ale pan režisér místy mluvil, jako by příběhy vyprávěl přátelům. Kromě školního učení o minulém režimu teď tak máme i osobní pohled někoho, kdo to zažil na vlastní kůži. V podobě historek je porozumění kontextu tehdejší doby stravitelnější.

Vyprávění pana režiséra všechny přítomné poutalo a zdůrazňovalo, že člověk může začít od nuly a překonat všechny překážky, jestliže půjde přímo za svým snem a nevzdá se. Nebo také skutečnost, že chyby jsou součástí procesu a spíše než se jich bát bychom je měli napravovat.

Pan Marhoul je svým záběrem velmi zajímavý člověk. Málokdo se dokáže pyšnit tolika zkušenostmi. Nehledě na možné kontroverze, které se kolem něj mohou nacházet (možná právě ona kontroverze je u jeho díla žádoucí, třeba není náhodná, přece jen úlohou umění může být provokovat…), je nezpochybnitelné, že za svůj život odvedl opravdu velké množství zajímavé práce. Pan Marhoul je velice inspirativní nejen jako člověk, ale v mnoha profesních ohledech. Jde si za svým cílem s neuvěřitelnou vytrvalostí a odhodláním. Už jen doba přípravy jeho filmu Nabarvené ptáče (11 let) dokazuje vytrvalost a pečlivost, s jakou se staví ke své práci. V mysli mi také utkvěla slova: „Nevíš, jak začít? Tak začni.“ Celkově je pan Marhoul člověkem, od kterého se dá hodně získat a naučit.

Z přednášky si odnáším důležitost vytrvalosti a odvahy při překonávání překážek, stejně jako myšlenku, že upřímná vášeň a odhodlání mohou vést k úspěchu, i když cesta nemusí být snadná. Pan Marhoul nás také inspiroval k tomu, abychom si více vážili umění a jeho role v historii a společnosti. Tato zkušenost byla nejen zajímavá, ale také velmi přínosná. Jsem ráda, že jsme měli možnost setkat se s tak inspirativní osobností.